Promluvy duše: Muž ve stromě

Muž ve stromě

K této krátké úvaze mě inspiroval Muž ve stromě, kterého jsem objevila schovaného na plátně talentované malířky.  

Člověk, Jan Amos Komenský, prchá z Čech a dutina stromu se stává v odkrytém okamžiku jeho útočištěm a domovem. Skulina, která pohlcuje minulost, ale současně poskytuje prostor pro uchopení přítomnosti na cestě dál. Stává se samotou a současně nadějí.  Přítomnost nikam neprchá, je stále přítomná. Strom už není jen dřevem a kůrou pnoucí se do výšin, stává se partnerem a protějškem v rozhovoru. Ustavuje vztah tady a teď.

Samota. Člověk je svým způsobem vždycky sám, ale nikdy ne bez vztahu. Když pocítíme závrať ze své existence, ocitáme se na kraji propasti s bezednou hlubinou. Je to úzkost, která nás drží za hrdlo. Nepopsatelná úzkost z ničeho, jež prostupuje nicotou. Samota není závadná a nebezpečná, stává se  vstupní branou k vlastnímu já. Pokud se nám podaří vystoupit a vyvázat se ze světa věcí, kterými jsme svázali sami sebe, může být samota místem očištění. ¨

Během života jsme zahltili prostor svého domova i duše hmotnými věcmi.  Všude ulpívá prach a lepí se jako popílek, který  dusí. Ale my jsme si na ně zvykli, jsou součástí našeho soukromého prostoru, vlastníme je. Přece je nevyhodíme… Žijeme ve světě příliš zanešeném nadbytečností, kterou jsme si do něho přinesli sami a dobrovolně. Lpíme na svých zkamenělinách, protože zdánlivě poskytují útočiště před oním NIC. Přehlušují ticho prostoru, ačkoliv ve své podstatě nemají  žádnou vypovídací hodnotu, nemluví…Užíváme (používáme je) a užíváme si, protože tak se to přece dělá. A za tím vším užíváním a používáním je kráter v duši a nicotnost zaniklých statků. 

Samota se vždycky od něčeho odvrací a k něčemu či někomu obrací. Pokud se však stává pevností odloučenosti od vztahu k druhé bytosti, závadná je, neboť přestává být živým pramenem, co však víc, stane se samoúčelnou.

Celý skutečný život plyne věčně probíhajícím setkáváním.  Všude kolem nás jsou bytosti, které v okamžiku, kdy se ocitnou proti nám, s námi na cestě, odkrývají možnost rozumění.  Vztah  k druhému, k TY je bezprostřední.  A právě z tohoto vztahu setkání vzniká pravá přítomnost.

Nejsme omezeni pouze stálým směřováním za konkrétním cílem v úsilí realizovat „něco“. Hledáme se.  Dítě, utvářející se lidská bytost, ještě dříve než začne skutečně vnímat své okolí, vztahuje ručičky do mlhavého prostoru, snaží se nahmatat vzduch, sevřít ho v dlani. Dotknout se. Opisuje prsty namířenými vzhůru různé obrazce, diriguje vesmír. A skutečně to tak vypadá, dítě je dirigentem jedinečné symfonie, kterou slyší jen ono samo. Z našeho pohledu se jeho konání jeví jako bezúčelné. Ve skutečnosti je to první  tvořivý krůček k navázání vztahu, nalezení  TY. Protože JÁ se konstituuje díky TY.  Vstupováním do vztahů umožňuje sebeuvědomění JÁ.

Člověk zkoumá a zakouší svět, ohmatává jeho povrch.  Každodenní život plyne v setkávání s pokaždé jiným,ačkoliv se nám někdy zdá, že je všední den fádní a nudný. Děje se stále ve vztahové rovině s přírodou, bytostmi a tím, co něžně překračuje možnost našeho poznání. Je to duchovní úžas tušeného tajemství. Tajemství duchovní sféry odhaluje to, co je úplně jiné a současně zcela přítomné. Je člověku blíž, než jeho já, proto je úžasem tušeného a věčnou touhou.

Muž ve stromě hovoří s TY. Mluví prostými slovy člověka, zná všechny řeči světa, které jsou jedinou modlitbou…

Sofie