Promluvy duše: Proč nehledat jehlu v kupce sena, neboli: Proč NE-hledat Boha v kupce sena?

Proč NE-hledat Boha v kupce sena?

Člověk se už od pradávna snažil vztahovat k něčemu, co ho převyšuje ve snaze porozumět sama sobě. Náboženství bylo odpovědí na životní podmínky, vlastně na život sám. Dnešní doba má charakter shluku odpovědí na otázky, informačního šumu, a požadavku klást si stále nové a nové otázky, které nám předkládá svět. Jsme zahlceni informacemi, které vědecky a technicky vysvětlují život kolem nás, že je takřka nemožné tyto informace vstřebávat, třídit a na základě toho se zorientovat v našem soukromém prostoru. Mluví na nás společnost, ve které žijeme. Technická Média (televize, rozhlas a především internet) nám zprostředkovávají zprávy z celého světa. Věrohodnost mnoha z nich je často podbarvena záměrem manipulace. Mluví na nás vnější okolí a klade nám stále náročnější požadavky pro to, jak máme v tomto světě vezdejším existovat. Mobilní telefon svoji mobilností zcela zrušil naše soukromí. Jsme k zastižení kdekoliv a tak jsme donuceni být neustále k dispozici, bez možnosti svého vlastního niterného časoprostoru. Mnoho lidí pociťuje nesmírnou únavu, aniž by si uvědomovali, proč tomu tak je. Stále se na něco ptáme, odpovědí je přespříliš, až se pak radši neptáme na nic.

Je tedy otázka po Bohu dnes ještě aktuální? Myslím, že víc, než kdykoliv předtím. Nepotřebujeme přinášet oběti na oltář bohu hromu, všemocnému Diovi, protože se obáváme bouřky. Odpověď, proč nám Zeus hřmí nad hlavou, přináší fyzika a meteorologové nás v předpovědi počasí na dešťové přeháňky, kroupy či sněžení upozorní včas. Nepotřebujeme si vysvětlit přírodní jevy, abychom se jich přestali bát, protože odpovědi známe. Otázky, které věda klade sama sobě, i ve svých odpovědích nastolí další a další otázky. Avšak na tu nejzásadnější otázku přece jen odpovědět nemůže. Na existenciální proč tu jsme a kam směřuje ta palčivá touha našeho srdce. Když se v noci náhle probudíme do tiché tmy a všude kolem jen prázdnota. Tak bezedná a tak hluboká, že nás její všeobklopující přítomnost vyděsí. Díváme se do tmy a myšlenky krouží kolem hlavy a náhle se stane nejhlasitější jedna jediná. Je to strach z nebytí. Strach, který přichází z neznáma a který bydlí v nepostižitelném světě. Tam, kam rozumem nedosáhneme. Posadíme se na posteli a rozsvítíme lampu, jako bychom se podvědomě snažili sami sobě přinést světlo a zaplašit strašidelné stíny pod postelí. Děti vědí, že v temných koutech se skrývají zlé bytosti, které dospělí nevidí. Dospělí lidé vědí, že strašidla nejsou, ale přesto cítí existenciální strach z neznámého, temného, bezedného a nepostižitelného. Obava z toho, co není konkrétní, nelze přesně definovat, zaškatulkovat.

Nietzsche svým výrokem o smrti Boha, předznamenává zásadní změnu duchovní orientace Evropy a západního světa. Pojem slova Bůh, se během staletí natolik vyprázdnil, že pro člověka ztratil svůj oživující a naplňující smysl. Ačkoliv v naší běžné mluvě setrvává, jen málokdy si boží přítomnost při vyslovení toho slova uvědomujeme. Kolikrát řekneme : proboha, kristepane, ježišmarijá, přísahám k Bohu, Bůh je mi svědkem, Bože, co jsem ti udělal, Bože, za co mě  trestáš. Aniž bychom k Bohu opravdu mluvili.

Bůh zemřel, protože jsme si ho sami zabili tím, že jsme ho zprofanovali. Zneužili jsme ho pro manipulaci s druhými, v reklamní proagandě, která slouží čistě materiálním účelům, znevěrohodnili jsme ho vlastní nízkostí a slabostí. Minulé století svým válečným šílenstvím zpochybnilo opravdovost lidství. Skutečnost, že jako boží děti stvořené podle božího obrazu a podoby, jsme napáchali tragické činy proti lidskosti, zpochybnilo i autoritu Boha. Kde je a byl Bůh, když se dělo všechno to zlo.Jak je možné, že se na to vše díval a vůbec nic neudělal?

Bůh zemřel. A člověk jakoby náhle ztratil pevný bod, který září v dálném horizontu. Bůh zemřel a svět je v duchovní temnotě, tak to vnímá mnoho lidí. Přirozené mravní a etické hodnoty jsou likvidovány pozlátkem falešného a přízemního potěšení. Ztrácíme orientaci ve svém světě. Záře horizontu zhasla a my za temných nocí, probuzeni existenciálním strachem marně rozsvěcíme lampu na nočním stolku, abychom zaplašili své temné stíny duše.

Smrt Boha, nebo vyprázdnění smyslu pojmu slova Bůh, to je duchovní výzva člověka dneška.

Mýtus staré Mezopotámie o Atrachasísovi se vypráví o dobách kdy bohové ještě byli lidmi. Ještě tehdy, než došlo ke stvoření prvních pozemšťanů A ono božské bylo vyjádřeno silnou září. Toto božství u Mezopotámců nebylo svou povahou jen duchovní, ale znamenalo něco jako oděv, do něhož byli bohové zahaleni a který jim mohl být odňat. Tato božská záře byla do jisté míry symbolem cti. Jedna z pasáží tohoto mýtu vypráví velmi zajímavou věc. Bohové se na lidské pokolení rozhněvali a seslali na svět přírodní katastrofy, požáry a záplavy a nemoce, protože lidé dělali veliký rámus, příliš ve svém konání hlučeli, že rušili klid boha Enlila a neslyšeli přes hlomoz, který způsobovali varovný hlas.

My, lidé dnešních dnů taky hlučíme. Děláme rámus, abychom vyhnali ticho duchovní prázdnoty, kterou čas od času tak velice palčivě ve své duši pocítíme. Děláme spoustu aktivit bezúčelně, jen, abychom se zabavili. Říkáme, že žijeme aktivním způsobem života, ale mnohdy je to jen ubíjení času bez valného smyslu. Ti, kteří se řítí životem jako štvanec, který pronásleduje sama sebe, nemají možnost se na chvíli zastavit, aby nádhernou chvíli skutečně a plně prožili. Jede na dovolenou do atraktivních a exotických destinací, ale pravým důvodem je pouze to, aby až se vrátí, mohl ukázat kolegům v práci fotografie, které tam nafotil. Strávil tak za objektivem svého fotoaparátu ten vzácný čas, který nebyl vlastně opravdovým prožíváním.  Lidské konání by mělo být vedeno vyšším cílem, spěním k obecnému dobru a životem v pravdě. Jedině tak můžeme dosáhnout poklidnému a vyrovnanému stavu své osobnosti a duše.

Kde je Bůh pro člověka? Přece nemohl jen tak stvořit svět, opustit ho a nechat člověka na pospas sobě sama. Jeden můj přítel říká, že Boha můžeme potkat na procházce v parku, na březích potoka, nebo třeba před libereckou radnicí nebo pražském metru na stanici Florenc. Myslí tím, že Bůh je přítomen ve světě, není zavřený v žádném kostele či svatostánku. Je v nás. V našem srdci. V srdci lidí, kteří usilují o to, žít dobrým a čestným životem. A pak skrze jejich tváře promlouvá do světa. Slyšet jeho hlas a odpovědět na volání, je každodenním úkolem. Věřící člověk není ten, který setrvává v kostele, pravidelně dochází na bohoslužby a ono božské do svého srdce nepustí, nebo je uchopí jen povrchně.  Opravdová víra je v nádechu a výdechu a je ji možné pocítit jako chvění duše.

Bůh podle Nietzeho je mrtvý, ale zrodí se v srdci člověka jako nová šance, radostný krok do života bez přetvářek a v ryzí čistotě. Tedy, nehledejte Boha v kupce sena, sídlí ve vašem srdci, jen si člověk musí dát tu šanci, slyšet ho.