Sdílej úsměv: Pravá zimní vánoční pohádka
Pravá zimní vánoční pohádka
Víš, jak chutná sníh?
Určitě si vybavíte ten úžasný okamžik. Probudíte se z ničeho nic do světlého zimního rána a za ledovou krajkou na okně se vám otevře pohled na zasněžené domy, ulice a stromy. Svět kolem je čisťounký jako z cukru a takový slavnostní, dokonce i ten kůl v plotě má mikulášskou čepici a tváří se sebevědomě a důstojně. A vás najednou rozechvěje ten blažený pocit bezstarostnosti, který by hned rozjásaně běžel ven a kouloval se spolu se všemi těmi ostatními pocity obličejů lidí zrovna přilepených za okny. Samozřejmě že neběžíme ven do sněhu na koulovačku se sousedy, co je to také za nesmysl. Dáme si svou ranní kávu nebo čaj se zázvorem, citrónem a vánočkou, otevřeme oblíbené internetové stránky nebo face book.
Ale… Ten pocit, víte, to je přesně ten Pocit, který osobně a důvěrně zná, kde jsou ukrytá kouzelná dvířka do dětství…
Vzpomínáš si ještě, jak chutná sníh? Všechny děti mají v zimě ohromný hlad na sníh. Má totiž chuť jahodové zmrzliny, kterou jsme vyškemrali na rodičích v létě u vod a té přece není nikdy dost… Ale stejně tak je lahodný jako krupičná kaše, protože ho je vždycky všude plno, přesně jako v pohádce Hrnečku vař, než zaznělo to kouzelné slůvko: hrnečku dost!
Pamatujete si? Vánoční kouzlo, vůně cukroví, jehličí, tajemství… A dospělí se netvářili tolik dospěle jako dospělí, ale trochu jako my děti. Jakoby skryté posvátno vánočního času také jen tušili a polehoučku ho odhalovali v sobě s rozpačitým úsměvem a kradmým pohledem plným tichého očekávání…
Každé vánoce mají pro nás děti své kouzlo, ale jedny zůstanou navždy výjimečné. Kam zapadla vzpomínka na vaše nejkrásnější vánoční svátky? Ta moje zůstala bezpečně schovaná a zapadaná pod sněhovou čepicí jedličky v kopcích lesů Českomoravské vrchoviny a budu vám o ní vyprávět…
Jako děti jsme v létě jezdili na chatu Svratku, nejbáječnější místo na světě. Chalupa na samotě bez vody a elektřiny zasazená hluboko v kopcích a lesích, kudy protékaly stříbrné horské bystřiny a unášely s sebou z nedalekého Zkamenělého zámku zlato a drahocenné kameny. Rýžovali jsme drahokamy v kuchyňském cedníku a nosili je po celé dětství do tajemné pokladnice svých vzpomínek. Každé letní prázdniny byl tamní les mým revírem, v zimní období mi však kvůli náročným sněhovým podmínkám zůstával zapovězený… Jak obrovskou radost jsem měla, když se rodiče jednou konečně umoudřili a na vánoce naložili auto plné dobrot, vánočního jídla, teplých věcí a utajených dárků a odjeli jsme na chatu Svratku slavit svátky. Můj les nás přivítal oděný v bělostném blyštivém plášti, auto se rozhodl nevpustit dál než na krajíček a čtyři kilometry jsme prošlapávali těžké sněhové závěje ověšeni batohy a taškami vzhůru až k chatě. Díky mamince a její důkladné přípravě, aby se na nic nezapomnělo a všeho bylo dost, stála tehdy otce poctivý kruhový trénink 3x kopec nahoru se zátěží a zpátky. Ale když se do červena rozhicovaly kamna železňáky a večer jsme rozsvítili petrolejové lampy a četli si u kuchyňského stolu knížky nebo hráli stolní hry a karty, jakoby nás les kolem nás přijal bezpečně do své náruče a bedlivě hlídal tu osamocenou a bezbrannou lidskou lucernu svítící svými okny do tmy.
Ranní svítání velkoryse rozhodilo sluneční zlato do závěje. Běhali jsme křupajícím sněhem a každá propadlá šlápota našich zimních bot dělala chruch, křch, chruch… Celá zasněžená pláň byla plná stop zvěře, ptáků, zajíců a srnek. Stopy se vzájemně proplétaly, překrývaly, vracely se a mizely do ztracena pod nánosem poprašku nového sněhu. Toužila jsem běhat po zlatavé bělostné krustě jako oni, moji přátelé, bruslit po zledovatělé ploše vznešenými skoky jako něžná srnčí zvěř. Ale každý můj plavný výskok udělal chruch, křch, chruch…
I můj les byl jiný než v létě, vstřícný, světlý a tichý. Vznešené kabátce smrků a koketní sněhové čepičky břízek, stromy stály nehnutě, majestátní a slavnostní. Zaklonila jsem hlavu, zavřela oči a naslouchala. Tající sníh vytvořil na smrcích drobné pochodující kapičky, klouzaly po větvích, odrážely se od kůry kmenů a cestou bubnovaly a volaly na sebe svojí řečí: hop, gump, kam, dem, sem… a… cink… kapka jako pozdrav a poselství se mi rozpleskla na tváři…
Štědrý večer byl nezapomenutelný. Nechali jsme odpoledne v lesních jesličkách krmení pro zvěř, aby jí bylo dobře. A večer, zlaté prasátko proběhlo jako ohnivá čára přímo pod okny a zmizelo parakotoulem v závěji. Jedlička se skvěla celá pyšná ozdobená jablíčky, ořechy a perníčky, pod ní spousta knížek. Nevěděla jsem, kterou mám začít objevovat dřív. Jen my, čtyři malí-velcí lidé v objetí kopce a lesa. Daleko od civilizace, která rozbaluje místo opravdových darů přírody jen umělohmotná pozlátka a neví, co vlastně chce. Teplo kamen, důvěrná vůně petrolejové lampy, jehličí a perníčků a my spolu: rodina.
Betlémská hvězda zářila v ten okamžik nebeským světlem, planula bezpodmínečnou láskou a hřála se přímo za naším komínem.
Zní to jako pravá zimní vánoční pohádka, viďte? Ano, to připouštím. Je bezpečně uložená v mé tajné pokladnici vzpomínek a nechávám si ji vyprávět vždycky, když mi je nevlídně a zima.