2. unitářský princip: Tolerance a porozumění druhým

Druhý unitářský princip: Tolerance a porozumění druhým

 Zákon tolerance a porozumění druhým.

V předešlých dvou promluvách jsem zahájila cyklus výkladů a zamyšlení nad etickým svazkem klíčů, kterými odemykáme vlastní srdce. Těchto devět etických klíčů je našich devět principů. Díky nim kráčíme vstříc azurovým obzorům mohutností, které jsou svojí povahou v profánních kategoriích nepostižitelné. Věci, které nás životem provází, často zapomínáme, vytrácejí se z našich životů, ale někdy je znova nalézáme. Stává se, že ztrácíme a zapomínáme kdesi v dálce a hloubce i sami sebe.

Dnes vám budu vyprávět o povaze druhého klíče:

o toleranci a porozumění druhým ve vztahu k nám samým.

Proč je tolerance a porozumění druhé bytosti zákonem? Protože je jedním ze základních výrazů lidskosti, tím, co dělá člověka člověkem. Tolerare z lat., znamená snášet, strpět. Trpělivost hory přenáší, a proto byl tento klíč vykován z železné rudy nitra hory. Je to tedy vlastně naše schopnost a také ochota snést něco, co je nepříjemné, s čím nesouhlasíme, co je nám protivné, svou povahou odlišné, tedy, co je JINÉ. Mohu se zeptat, PROČ bych TO-JINÉ měla vůbec ve svém životě snášet?  Proč, když TO nechci a vůbec se mi TO nelíbí?

Půjdeme se teď spolu chvilku projít po světě a já vám něco Z DÁLKY BŘEHŮ ukážu.

Pojďme si třeba sednout támhle u dětského pískoviště. Trůní tam, ve stínu tisíciletých stromů prastará dřevěná lavička. Poseďme se na chvíli. Na pískovišti před námi si hrají dvě tříleté holčičky. Jsem to já a moje sestřenice Viktorka. Moje JÁ staví hrad, vím, že to je nádherný palác, ve kterém budu bydlet, protože jsem princezna. JÁ buduji zaujatě svůj palác. Viktorčino JÁ vytváří, jak pozoruji koutkem oka, jakousi kupu. Lopatičkou z umělé hmoty intenzivně doluje v písku díru a vytěžený materiál hází na hromadu. Je objevitelkou tajemných věcí a vládkyní písečné duny. Najednou se Viki postaví a z ničeho nic šlápne do mého hradu. Moje JÁ úplně strne hrůzou. Ta druhá jiná bytost mi právě zničila palác. Chvíli přemýšlím, že jí tu šerednou lopatku vykroutím z ruky a pak ji zmlátím a ještě rozdupu tu její hloupou hromadu. Ale nějak vím, že se to nemá, že tohle udělat nesmím. Tak se z té nejistoty pro jistotu nad tou hroznou nespravedlností rozpláču. A ta druhá bytost, Viktorka, (ale to ještě nevím, že se jmenuje Viktorka) se ze síly mého breku STRAŠNĚ vyděsí a rozpláče se taky. Teď pláčou na jednom pískovišti dvě holčičky. V tuto chvíli už ani jedna z nich neví pravou příčinu svého pláče. Stojí naproti sobě a pláčou, protože ta druhá pláče a tak pláčou spolu na pískovišti světa. No jo, jsou to ještě děti, řeknete si možná. Ano, děti, ale právě! Obě holčičky jsou formující se osobností. Dívají se na svět objevujícíma očima. Pochopení jedné skutečnosti pomáhá odkrýt nebo odtajnit v dalším okamžiku to další, zastřené, jiné a nám cizí. Člověk si vždycky rozumí ze světa, do kterého ocitá, kam je vržena jeho lidská existence.

Kdo vlastně jsem Já? Tyto existenciální otázky, jako: Kdo doopravdy jsem? Kam směřuji? si nutně klade asi každý UVAŽUJÍCÍ člověk. Když o sobě začneme takto přemýšlet, zjistíme, že naše vlastní bytost je plná protikladů. Mnohdy nerozumíme vlastnímu chování a máme pocit, jako by za nás jednal někdo JINÝ. Těžko se to přiznává i sobě sama. Ale zkusme si takové situace vybavit. Člověk má o sobě i o druhých vytvořenou nějakou představu. Myslí si například, že se ve stresové situaci, díky svým životním zkušenostem, dokáže chovat s chladnou hlavou. Dokonce to má na sobě již odzkoušené, v několika takových chvílích se tak skutečně zachoval a proto o sobě nepochybuje. Ale pak najednou nastane příležitost, kdy přijde jiná stresová chvíle, těm ostatním velmi podobná, ale přesto JINÁ. A ten stejný člověk v té skoro stejné situaci zareaguje panickým zmatkem až hysterií nebo zkratkovitým jednáním, které vnáší svár a nesoulad.

Toto neporozumění si sobě nás uvádí do zmatku a snažíme se ho schovat pod společenskou maskou. V antickém divadle hrál herec v divadelní hře několik rolí, každá postava, kterou hrál, tedy NUTNĚ, musela mít masku. V komedii i v tragedii představovali muži i ženské role. Masky klasického řeckého divadla se zprvu vyráběly z kozí kůže a působily záměrně výrazným dojmem. Herci měli na sobě dlouhé kostýmy a boty s vysokými podpatky (kothurny), takové dalo by se říci skoro chůdy, aby vypadala jejich postava mnohem vyšší. Povahu svojí hrané-předstírané role vyjadřovali jednak slovem, gesty a pohyby, ale co je důležité: díky své masce z pochopitelných důvodů nemohli zapojit mimiku obličeje, ukázat tvář. Veškeré vyjádření povahových vlastností předstírané osoby v sobě nosila maska. Proto byl její výraz natolik důrazný a transparentní, aby divák nemohl být na pochybách, o jakou postavu se ve hře jedná. Maska, řecky prosopon, je to, co si denně nasazujeme na svou tvář, aniž bychom si toho byli mnohdy vědomi. Je to náš způsob obrany před neporozuměním sama sobě a současně obavy ze světa a z nepochopení či naopak pochopení druhých. Maska prosopon-jsou naše JÁ pod individualistickou kápí vlastní předstírané pózy. Vyjadřujeme prostřednictvím ní pro sebe i do světa svoji roli na maškarním plese společenské prezentace. V masce je totiž zakotvena jednoduchost čitelnosti a poskytuje zdánlivé bezpečí. Dáváme svému okolí číst TO, co sami chceme. Ale toto ukrývání se pod maskou je v jistém okamžiku vlastně velmi nebezpečné. Zamezuje totiž možnost poznání naší osobnosti nejen našemu okolí, ale i nám samým. Proto otázka kdo vlastně jsem, jaké je moje směřování, zůstává nezodpovězena.

Když zkusíme upřímně nahlédnout do svého nitra, uvidíme, že mnohé naše jednání zahaluje NEJISTOTA. Věci jsou zkrátka JINÉ, než se zdají být. Někdo dává ve společnosti ostatních najevo družnost a silné sebevědomí, zatímco ve svém srdci je plachý a citlivý. Jiný zase výbušnou a vášnivou povahu maskuje trpělivostí.

Pokud se budeme snažit demaskovat tvář své osobnosti pouze v rámci vztahu JÁ k JÁ, zjistíme, že odhalujeme další a další vrstvy, které nám náhle mizí pod rukama.

Šrí Rámakršna, který šel cestou meditace a ponoření do všezahrnujícího vědomí, na tento stav pohlíží takto: Zamysli se a uvidíš, že neexistuje nic, čemu bys mohl říkat Já. Když loupeš cibuli, objeví se vždycky další slupka, ale nikdy se nedostaneš k jádru. Stejně tak, jako když analyzuješ ego, úplně zmizí. Prosazoval mimo jiné také myšlenku, že existuje jen jediný Bůh a všechna náboženství jsou různé cesty k jedinému cíli.

Vraťme se nyní zpět k otázce: Kdo jsem já?

Člověk si vždycky rozumí ze světa a právě porozumění druhému člověku mu pomáhá odhalit komplikovanost vlastních JÁ. 

Jen se podívejte na ty holčičky na písku. Písek je svět, do něhož, tak jako každá bytost, jsou vrženy svým narozením. Dívají se poznávajícíma očima na věci a jiné bytosti, které se NĚJAK odemykají poznávání a rozumění. I ony holčičky něco vytváří. Každá si na svém písku světa staví budoucnost a ustavuje si chápání okolí vlastním způsobem. Malá Sofinka tvoří ve své mysli hrad a vzdušný zámek, palác ve kterém bude bydlet a kde bude spousta koní. Malá Viktorka dělá průzkumný vrt a snaží se vypátrat, co je pod povrchem věcí. Proč Viktorka poničila Sofince její hrad? Sama pravou příčinu netuší, ale celá situace oběma dětem nastavila zrcadlo, když obě stanuly samy sobě, tváří v tvář vlastní jinakosti, odlišnosti v jimi obývaném mikrosvětě dětského pískoviště. Teď pláčou obě. A společný pláč jim dává předpoklad porozumění. Jejich slzy jsou autentickým emočním projevem, který rozpouští jakoukoliv masku a odhaluje pravou mimiku TVÁŘE. A tato pravá mimika ukazuje osobnost v pravdě jejího okamžiku. V tom vzájemném emočním projevu je jejich uplakaná tvář opravdu skutečná. Ve společném pláči, který vlastně náhle ztratil sám sobě svůj počáteční impuls, přestávají být na svém pískovišti cizinky, neboť je spojuje do pospolité slzavé důvěrnosti.

Být se sebou a být s druhými, je stále plynoucí proces komunikace, která nikdy nekončí. Stále poznáváme své bližní, své protějšky-cizince, sebe jako sobě blízkou osobnost i sebe jako někoho stále nepoznaného. Ale tato komunikace předpokládá respekt k jinakosti, neboť bez ní by to nebyl dialog, ale monolog odmítání, který zamezuje poznávání.

Starý Zákon mluví o zákoně respektu k cizinci a výzvě k pohostinnosti vůči tomu, který vkročil na domácí území. Příkaz chránit vdovy, sirotky a cizince vychází z tolerance k bytosti, která má být chráněná. Před naší výhodou domácího prostředí, nás, kteří ji do svého světa přijímáme.

Nový Zákon hovoří ústy Ježíše o zákonu lásky, o tom, že máme milovat bližního svého jako sebe sama. V bratrské lásce je tolerance k jinakosti, porozumění a odpuštění. Jinými slovy i odpuštění sama sobě, vlastní nedokonalosti, chápat hlubiny své neprobádatelné osobnosti.

A tak, jako malá Sofi v této chvíli chápe, že Viktorčina kupa není vůbec trapná, ale že Viki zkoumá svým vrtem tajemství skrytá pod povrchem věcí, tak malá Viktorka chápe, že Sofinčin vzdušný zámek se chce vypínat do svých duchovních výšin a tedy se nemá ničit. A to je okamžik skutečného porozumění té druhé bytosti, který připravuje možnost správné tolerance k druhému ve společném světě. Ve kterém i pohledem očí vyslovené odpusť a promiň mi prosím, daruje odpuštění a vzájemné pochopení. Jedinečná chvíle, kdy se onen zákon tolerare tedy pravé tolerance uskutečňuje v dětsky čisté lidskosti na pískovišti světa v blahosklonném stínu tisíciletých stromů.

Další texty k unitářským principům naleznete ZDE.