Sdílej úsměv: Smál se nebo nesmál?

Smál se nebo nesmál?

Smích má mnoho podob. Bydlí v srdci, rozjasňuje tvář v čisté radosti z bytí, někdy jako plaché světlo proletí očima a usadí se na větvi jabloně a jen pro ni večer zpívá. Smích umí být i špinavý, zatížený ošklivostí nedobrých myšlenek, které v zabahněných holínkách přinesly do srdce zlé myšlenky. Smích je darem čisté radosti, milost zdarma darovaná. Zda člověk chodí s Bohem po výšinách, nebo se pouze brodí nánosem vší světskosti světa, je jen na lidském rozhodnutí.

Lidé si někdy zbytečně kladou otázku, jestli je správné spojovat smích či pláč (jako emoční projev) s výrazem božství či transcendentnem. Myslím, že Bůh tvořil svět v radosti z tvoření, protože věděl, že jeho dílo je velmi dobré. A proto, když sedmý den odpočíval a shlížel na zázrak života, usmíval se. A právě v tomto konejšivém odpočívajícím úsměvu dal člověku nejen vládu, ale především odpovědnost za stvoření. Odpovědnost za to, že budeme společně obývat zemi v čisté radosti dobrého úsměvu, který rozehřívá srdce a dává světlo duši.

Smál se nebo nesmál? Chvála smíchu v knize 2. dílu Aristotelovy Poietiky je ústředním motivem Ecova románu Jméno růže. Smál se Ježíš? Znevažuje smích božství? Naopak. Smích snímá masku přílišné – falešné vážnosti a pomáhá odkrýt tvář pravdy. Evangelisté popisují Ježíše jako velmi lidského, radoval se i truchlil, měl strach a v určitém okamžiku obklopen lidmi, které miloval, se cítil tak zoufale sám. Jeho lidství bylo čisté a darující úsměv. V úsměvu tak spatřuji dokonalost člověka, který nosí radost v srdci.

Ježíš ve svých promluvách ukazoval lidem květiny a ptáky, vše živoucí jako obrazy duše, která všechny své naděje, stesky a radosti vkládá do bezpečí rukou Božích. Jednou jsem na cestách potkala něco překrásného, už jsem vám o ní vyprávěla. Tančící laň. Mladá laň v bahnitém kališti v nočního ticha vyskakovala do vzduchu, voda a bahno vystřikovala do větví jako lesní vodotrysk. Tančila z radosti z života, spokojená a šťastná pod temným nebem. Tak temným a tajemným, jako dokáže být život sám. A já si v tu chvíli bytostně uvědomovala neskonalou úctu a vděk za sebe a za stvoření, za život a za všechno, co je čistou dobrotou a nespoutanou radostí, ztělesněnou ve světle smíchu té tančící laně.