Promluvy duše: Vnitřní a vnější mír

Vnitřní a vnější mír.

Jitřní slunce navštívilo spící pokoj pavučinou záclony a usadilo se na pelest postele. Trpělivě vyčkává, až otevřete oči. Pak se teprve usměje v bezelstném pozvání. A v tuto chvíli, která je právě jedinečná ve své pravdivosti, pocítíte v nitru rozkvétat květinu neuchopitelného štěstí. Hýčkejte si ten vzácný okamžik a uchovejte si vůni své květiny jako vzpomínku do deštivých dnů, které jistě přijdou, protože takové je počasí a stejně tak i život – proměnlivé.

Žijeme v čase, jenž se příliš zrychluje. Míhá se za oknem vozu, který řadíme do stále vyšších rychlostí. Krajinu, zvířata i lidi tak vnímáme jen periferně jako doprovodnou kulisu sebe sama a svého rozvrhování ve světě. Hovoříme o požadavcích doby, nezbytných nutnostech, ale neuvědomujeme si, že mluvíme v abstraktních pojmech o svém vlastním životě. Neboť řidičem vozidla, které se řítí kamsi do dáli, jsme my sami, nikoliv požadavek doby. Překotné prožívání času nám znemožnilo vnímat okamžik v jeho výjimečnosti.

Najednou si uvědomíme, že se nehýbáme z místa. Stojíme v koloně podobných vozidel za naprostého bezvětří. Rozhlédneme se a zpozorujeme strnulou naléhavost otázky, která se objevila před námi jako výstražná dopravní značka: Kde to jsem a kam jedu? Jak si sám sobě v náhlém osamocení tady a teď odpovím. Je moje cesta správná?

Pouze v pozastavení stálého spění, se můžeme pokusit sestoupit do svého nitra a objevit oázu ztišení. Při procházce zátočinou bytosti svého já nalezneme v její písčině kamínky skutečností, o jejichž existenci jsme neměli ani tušení. Tyto chybějící kamínky tvoří mozaiku našeho obrazu. Oblázek po oblázku sbíráme je do dlaní. Jen nekonečné nebe absolutního bez-času a vzduch, poskládaný z molekul ticha, se tetelí očekáváním. Když vrátíme mozaice poslední kamínek, zvedne se smírný vánek. Pocítíme jeho dotek na tváři, spásný vánek, který napíná plachty velkým korábům i nepatrným lodím vnitřním smírem.

Bytost smířená sama se sebou i se světem září. Je to vnitřní pokoj, který prostupuje pokožkou vstříc světu, jemuž také náleží a kde po čas své existence setrvává. Pro smíření vnějšího světa, je vnitřní pokoj našeho já základním požadavkem. Pobývá tu nebo se zabydlí do té míry, do jaké je přijímán, absorbován, nebo naopak udušen neblahým klimatem zákona o správnosti sobectví, tou či jinou společností uzákoněným a preferovaným.

Vnitřní mír, či smíření nitra, je darem. Tím největším darem, který si můžeme dát sami sobě a tím i světu, protože v intenzitě úsilí, nutného pro jeho získání, je nedocenitelný. Až dnes a kdykoliv jindy vykročíte do svého dne, zkuste nalézt chvíle, které budou patřit jenom vám. Oblázek po oblázku vám bude odkrývat mnoho skutečností o světě i vás samotných. Pak vaše kroky vždycky povedou pravdivým směrem po dobrých cestách.

Mějte se krásně, vy všichni, moji přátelé!